Člověk s autismem a pes

Dítě s autismem posílá červený míč psovi
Dítě s autismem vybírá míč dle barvy a posílá psovi

Lidé s autismem a pes

Přes psí svět ke světu lidí

“Pravděpodobně proto, že lidé s autismem nejsou schopni se orientovat v nejednoznačných situacích a je nad jejich chápání náš svět jinotajů a dvojsmyslů, jsou pro ně psi mnohem čitelnější. Autistický svět komunikuje na zvláštních vlnách a jejich senzitivní vnímání pocitů jiných i talent odhadnout atmosféru prostředí, které je obklopuje, se dá přirovnat ke schopnosti psů odečíst z mnoha indicií, které jsou pro nás skryté, informace o okolí. Také proto možná mnohdy má člověk s autismem blíže ke zvířeti, než k člověku. Mezi psem a “autíkem” tak vzniká silné pouto, kterému jen těžko my – na své úrovni chápání – porozumíme. Pes vytvoří jakýsi most, přes který se lidé s autismem přenesou do našeho světa. Pes je jistota, kterou tito handicapovaní potřebují, je to jistota, která je vždy s nimi.” (Slova matky šestiletého chlapce s autismem. Tato rodina má doma labradorského retrívra s terapeutickým výcvikem)

Ovlivnění měřitelné úrovně stresu psem

Doktorka Lupienová a její kolegové z univerzity v Montrealu měřili množství hladiny kortizolu přítomného ve slinách u dětí s autistickou poruchou. Kortizol je hormon, který je produkován nadledvinkami v reakci na stresové podněty a při nadměrné fyzické zátěži nebo při infekčních chorobách. K nejvyšší hladině kortizolu v našem organizmu dochází zhruba půl hodiny před probuzením, známé také jako Cortizol awakening responsion (dále jen CAR) a jeho hladina se v průběhu celého dne postupně snižuje.

Výzkumníci měřili hladinu CAR u 42 testovaných dětí s autismem. Prováděli tři výzkumná měření hladiny kortizolu a to v experimentálních podmínkách před uvedením vycvičeného psa do rodiny, během jeho pobytu v rodině a také po jeho odvedení.

V průběhu celého pokusu měli rodiče těchto dětí k dispozici dotazník, do kterého zaznamenávali chování svých dětí. V průměru uvedli rodiče 33 problematických vzorců chování před uvedením psa, ale pouze 25 během přítomnosti psa. Výsledky této studie poskytují podporu pro výcvik psů do těchto rodin.” (http//hafan-zpravodaj.pise.cz/132541-psi-skvelymi-pomocniky-autistickych-deti.html)

Zkušenosti ze zahraničí

V zahraničí se cvičí psi pro dospělé lidi s autismem podobně jako je u nás již známý výcvik vodicích psů pro nevidomé. Tito psi poskytují svým majitelům stálou jistotu a stabilitu při vycházkách do světa, který je pro ně často nepřehledný a nesrozumitelný. Pes slouží současně jako sociální katalyzátor. Tito psi jsou také cvičeni k tomu, aby v případě potřeby dovedli svého pána bezpečně domů.

Jak je to u nás

Cvičí se i psi do rodin, ve kterých je dítě s autismem a to nejen v zahraničí, ale nyní již i v naší republice je několik takovýchto předaných psů. Sdružení, jehož jsem členkou, předalo již tři labradorské retrívry a čtvrtá fena je nyní ve výcviku. Tito psi mimo vhodné, klidné povahy a základní poslušnosti musí být schopni chodit venku v klidu s dítětem. Pes má postroj a je vodítkem spojen s dítětem. Rodič dítěte vede psa a dítě psa následuje. Je to pohodlnější, než tahat dítě za ruku. Dítě tak není vystaveno přímému tělesnému kontaktu, kterému se často brání. Tyto děti lépe akceptují to, že musí následovat psa, se kterým jsou spojeni vodítkem. Dítě se soustřeďuje na psa a vynechává tak vlivy okolí, které je matou.

Přínos psů pro rodiny autistů

Dítě s autismem, pokud jde samo, tak se velmi často rychle rozběhne a matce nezbývá, než ho dohnat, neboť slovní instrukce nevnímá. Tito psi dokáží na povel dítě předběhnout a svým tělem mu zahradit cestu a tím jej zastavit.

Další výhodou terapeutického psa je to, že svým označením (dečkou, kterou má na těle) dává okolí jasně vědět, že dítě je nějakým způsobem postižené a ne jen “nevychované”, jak se okolní lidé často domnívají.

Děti s autismem vnímají psa většinou lépe než člověka, často s ním vyhledávají tělesný kontakt a podle rodičů jsou po určitém čase i sami schopni iniciovat hru se psem. Pes je zřejmě pro tyto děti srozumitelnější než člověk, neboť se v konkrétních situacích chová vždy stejně a předvídatelně.

Povely, které se dávají psům, jsou stručné a vždy stejné a stejná je i reakce psa na ně. Z tohoto důvodu jsou srozumitelné i pro dítě s autismem. (Pokud dítě nemluví, je možné použít posuňkové povely)

Sami můžeme usuzovat jen podle toho, jak se děti s autismem chovají. Nedokážeme vstoupit dovnitř do dítěte a “prohlédnout si” jeho pocity. Ale o tom, jak lidé s autismem vnímají, zvířata nám vypovídají někteří z nich.

Očima autistů

Temple Grandinová, žena s Aspergerovým syndromem říká: “Někteří lidé s autismem mají psy jako například slepci, aby jim pomáhali vnímat, ale vnímat společenské situace. Psi mohou číst povahu a záměry návštěvníka a to je věc, kterou autista neumí. Znám dva autisty, kteří považují své psy za telepatický zázrak. Ti psi ovšem mají vlastnosti jako všichni ostatní psi, vlastnosti, jaké mají i lidé. Ale nemají je autisté.”

Svoji vlastní zkušenost se zvířaty vyjadřuje takto: “Když jsem se zvířaty, nemusím je poznávat a zkoumat. Vím, co cítí. S lidmi si připadám jako antropoložka na Marsu, se zvířaty ne. Autisty ke zvířatům přibližuje i typický způsob myšlení. Jejich myšlenky totiž probíhají v obrazech, ne ve slovech.”

Další žena s Aspergerovým syndromem Wendy Lawson píše o svém psovi: “Během mého dospívání byla Zrzka mou nejvěrnější kamarádkou. Společně jsme objevovaly život způsobem, jakým to dělají jen nejvěrnější přátelé, kteří si absolutně věří. Zrzka byla spolehlivá, loajální a důvěřivá, nikdy se nezměnila. My dvě jsme si rozuměly beze slov. Nikdy po mě nic nechtěla, stačilo, že existuji a že ji beru na vědomí.” (Lawson, 2008, str. 47)

Jak chutná nespravedlnost

To, jak se člověk s autismem cítí ve vztazích s jinými lidmi a jak vnímá psa, vyjádřila Wendy Lawson ve své knize Život za sklem: “V oblasti lidských vztahů se chovám podle zvyků, rutin a strategií. Já moc dobře vím, co je to být nepochopená nebo jak chutná nespravedlnost, mám své city. Já jen to, co cítím, vyjadřuji jinak než vy, můj svět je egocentrický. Dívá-li se pes do tváře lidské bytosti, přeje si lidskou pozornost. Možná chce jídlo, nebo by rád šel na procházku, či stojí o projevy citu. Když je unaven, lehne si a spí. Nemá potřebu říkat “dobrou noc” nebo “jestli se vám to hodí, tak já udělám to či ono”. Pes se chová vždy stejně, je věrný a vždy na vaší straně. Dokonce, i když jeho přání nejsou splněna nebo jsou špatně pochopena, nechová se nenávistně. Mám ráda psy.” (Lawson, 2008, str. 93)